Člověk a hmota

                Národ, který se neumí poučit z historie, je odsouzen k tomu, aby ji prožil znovu. To rčení se stále někde objevuje, aby lidstvo jako celek zůstalo trvale nepoučeno. A i z minulosti má nás kdo poučit.

Navzdory tomu žijeme v neklidném světě, zmítajícím se v konfliktech ze stále stejné příčiny. Z nepřekonatelné chuti po moci, zakrývané snahou po spasení světa.  Prostředky, k tomu postupně používané, mohou vést až k jeho zániku. Války jsou lidskou cestou k apokalypse.

                Karel Matěj Čapek Chod (KMČCH)se v jednom ze svých děl zabývá používáním lidského vědění k jeho sebezničení.  Podle něj vše čeho člověk k užitku nebo destrukci používá, je substancí téže hmoty, která počala z lidského génia, který už prehistoricky počal hmotu znásilňovat a od chvíle, kdy se mu to poprvé podařilo s kovy, zahájil historii. KMČCH sdělil jednou a provždy, že válka není ničím jiným než vyvrcholením lidské metalurgie, vyvrcholením zápasu kovů s pokolením lidským, a jejich vítězstvím, že si dokonalejšího nelze ani představit. Dění na Zemi ukazuje jak daleko KMČCH viděl, když psal, že spiknutí kovových otroků proti synům Kainovým, Abelovým trvalo věky a bylo k úspěchu zabezpečeno, jakmile se železná ruda dorozuměla s kamenným uhlím a se zlatem, které odtud hrálo svou úlohu pravého a jediného, zázračícího Boha lidí a s rafinovaností, proti jaké největší prohnanost lidská je pouhým mrzáctvím. Zlato, železo a uhlí daly světu nejstrašnější nestvůry všech dob, která bude mezníkem čtvrté z velkých dějinných epoch, tak jako objev střelného prachu stal se mezníkem třetí z nich. Pro českého spisovatele byl těžký průmysl leviatanem v tolika představitelích, kolik je velkých národů, a proto nesměl žádný z nich scházet ve světových válkách, které nejsou ničím jiným než bojem všech proti jednomu z nich, onomu, jehož průmysl stal se nejtěžším zločinem a v šíleném závodění o to, kterému z národů podaří se vyrvat z útrob země největší množství železa k apriornímu zločinnému cíli, tj. k válce, stal se šampionem. Hromaděním vražedného kovu ve všech formách k tomu cíli s největším úsilím rozumu lidského sestrojených vzrůstala energie hmoty. Čím více se ve válkách vyplýtvá kovu na zabíjení člověka, tím horečnatěji musí člověk mezery svého válečného materiálu nahrazovat válečnou výrobou tak zvýšenou, že se o takových možnostech žádnému národnímu hospodáři ani ve snu nezdálo.

Zkusme se zamyslet nad dnešním světem, kde jednotlivé nebo různě pospojované národy stojí někdy spolu, někdy vedle sebe, ale ještě častěji proti sobě ve snaze ho ovládat. Zkusme si k tomu opět připomenout slova spisovatelova o postavení národů v globálních konfliktech. On viděl, že ani národ, jenž vidí, že válka skončí jeho porážkou, neustává v přesvědčení, že kdyby to doznal nabídkou míru, dopadne pro něj mír co nejbídněji, ačkoliv jeho myslitelům musí být jasné, že čím dále válku povede, tím dokonalejší bude jeho porážka. V této vraždě všemi na všech provozované, z níž se ani vítězové nikdy dokonale nevzpamatují, a která může se stát ve svých důsledcích záhubou všeho bílého plemene.  To bude odplata na kulturním lidstvu za největší jeho vinu, za zneužití technické kultury, kterou stvořilo. „Tak daleko to došlo s člověkem, jenž nad zvířetem vyniká vědomím jáství, svým intelektem nad zvířecím pouhým instinktem a schopností vyrobit si nástroje a konečně stroje…“: říká ve své knize Karel Matěj Čapek Chod.

Lidstvo dnes stojí na hranici své budoucí existence. Jde o to, zda si vybere cestu těch, kdo se snaží o jeho ovládnutí, nebo těch, kdo ho chtějí zachovat i příštím generacím.