Společnost informační nebo desinformační?

Někdy se zdá, že z každodenních zpráv jen jedna jejich součást zprostředkovává informace, které pro budoucnost každého občana znamenají rozdíl a tudíž mají význam, zpráva o počasí. Všechno ostatní, byť míněno vážně, je jen zábava.

                Je opravdu načase, aby sněmovna projednala návrh na sestavení vlády, a následným hlasováním uvedla vládu v život. Ne že by teď Česká republika vládu neměla. Vládu má, ale ve stádiu, kdy zejména ve volbách neúspěšné strany hledají příležitost k získání větší obliby u voličů. Pokud tyto strany kritizují, jak vláda pracuje, tak změny nelze dosáhnout řečmi na Václavském náměstí nebo v různých „arénách“ a za nezájmu širší veřejnosti. Toho lze dosáhnout, jen když budou sami vládnout, nebo spoluvládnout nebo jako opozice, která pro své návrhy získá v parlamentu dostatečný počet hlasů.  

Aktuální stav na politické scéně, kdy se vyjednává o tom, kdo bude ve vládě a kdo v opozici, je sice prostředím pro politické soupeření, ale není prostředím pro normální chod státní správy. Jedni nemají dost hlasů na to, aby něco z toho co si přejí, mohly prosadit a druzí disponují tolika hlasy, které jim umožňují prosadit v podstatě cokoliv. Tohle všechno komentují redaktoři našich médií, a jimi zvaní političtí komentátoři předkládají divákům, posluchačům a čtenářům někdy dost fantaskní teorie.  Voliči tohle všechno vnímají!  Jak? O tom cosi vypovídají aktuální průzkumy veřejného mínění.

Chce se říct: „Volby skončily! Nezapomeňte, jak dopadly!“  Bylo by tedy dobré vzít výsledek říjnových voleb jako daný fakt a ukázat voličům, že se při výběru svých reprezentantů nespletli. Někomu se může zdát, že pravdou je spíš opak.

Když už byla řeč o médiích, tak jejich úlohou by mělo být, poskytovat o komentovaných událostech informace tak, aby si každý sám mohl udělat názor na současné dění doma i ve světě.  O politických událostech se nevyplatí předkládat hotové pravdy. Politika není evangelium. Evangelium nám předkládá hotové pravdy. V politice si tu svou hledá každý sám. Má k tomu k dispozici širokou škálu informačních zdrojů, které současný mediální prostor nabízí. Je na každém, co z toho využije. Představa, že politický komentátor, politolog nebo oblíbený politik předstupující před televizní diváky předkládá jediný správný náhled na komentovanou věc, je nejlepší cestou k tomu, jak být v blízké budoucnosti překvapen, že se ta věc odehrála úplně nebo alespoň částečně jinak. 

Jakási paní Zlámalová v jakémsi časopise sepsala článek o ostrakizaci Andreje Babiše v Evropském parlamentu. Důvodem pro to bylo, že belgický premiér pozval na večeři třináct presidentů a premiérů, a náš premiér pozván nebyl. Nic o tom, že v EU je dnes 28 členů a že tudíž nebyl sám, komu se té cti nedostalo.  V článku jsou jako pozvání uvedeni zástupci států, které v EU patří spíš k těm méně „nápadným“.  Nemám žádný důvod obhajovat AB, ale mám důvod se domnívat, že pro jednání o nástupci J. C. Junckera patří premiér ČR asi do jiné skupiny, a ta nejednala při večeři. Vývodům paní Zlámalové tedy lze i nelze věřit.

ČT podala informaci o tom, že odstupující šéf tajné služby Velké Británie sdělil veřejnosti, že když jsou zmařeny útoky islamistů, tak se to zveřejní, když ale byly zmařeny útoky pravicových extremistů, tak se to na veřejnost nedostalo.  K této informaci chyběl minimálně údaj o tom, proti komu měli být útoky pravicových extremistů vedeny. Někdo se tudíž může mylně domnívat, že to bylo proti muslimské komunitě, a tudíž kdyby nebylo islámského, tak by nebylo ani pravicového terorismu. Jiný zase, že to bylo proti vládě za organizaci vystoupení z EU nebo proti monarchii.

Informace mají být úplné, jinak mohou být považovány za nechtěně nebo záměrně manipulující těmi, ke kterým směřují. To není nic, co by komukoliv v dnešní informační společnosti prospělo.